.: ILUZE :. - 1. kapitola - Opatrovník

PRO ZAČÁTEK: Tato povídka navazuje na pátý díl. Šestý a sedmý díl nehraje v tomto příběhu vůbec žádnou roli.
Harry se první měsíc ve škole dozvídá, že jeho příbuzní zemřeli. Tím pádem jeho ochrana padla a on, jelikož není ještě plnoletý, je nucen přijímat jistá opatření v podobě opatrovníka. Hádejte, kdo jím bude?

***

Nebýt neblahých událostí dnešního dne, byl by to pro Harryho další příjemný podzimní den, který by trávil v přítomnosti přátel u bradavického jezera.
Klábosili by o obyčejných věcech a nasmáli by se jako obvykle. Ale dnes nebyl další z těch příjemných podzimních dnů.
Osud tomu nechtěl, neboť Harrymu do cesty připletl jednu velice nepříjemnou náhodu. Nebo nehodu?


***


Albus Brumbál seděl za svým stolem ve své kanceláři jako obvykle. Čekal na jednoho ze svých studentů.

„Pane?“ Chlapec, který přežil stál kousek od Brumbálova stolu. Před necelými deseti minutami si ho ředitel nechal zavolat, aby mu něco řekl. Teď tu mladý Potter stál a hleděl do těch pomněnkových očí a za zády mu stál ten mrzout Snape. „Chtěl jste mě vidět?“
„Ano,“ pokynul stařík rukou na křeslo, které stálo kousek od Harryho nohou. „Posaď se prosím, Harry.“
Mladík tak učinil.
„Mám pro tebe velice špatnou zprávu,“ zatvářil se Brumbál posmutněle a zpod půlměsíčkových brýlí se na Harryho podíval, na rtech mu hraje výraz plný pochopení.
Harry znal tento výraz. Vždy, když se něco špatného stalo, tvářil se nějak takto.
„O co jde?“ třásl se mladému chytači hlas, ale jeho vnitřní hlas mu našeptával, že nemá cenu to zdržovat.
„Chlapče zlatá, jedná se o tvé příbuzné.“
„Dursleyovy? Co se jim stalo?“ optal se krapet nervózněji.
„Nedáš si čaj?“ znovu se posmutněle zatvářil ředitel a očkem kouknul na profesora stojícího kousek od nich, na jehož tváři nebyla znát ani kapka emocí. Stál tam nehnutě jako Golem a z očí mu šlo pouze vyčíst, že ví, oč jde.
„Ne, profesore,“ odsekl neohrabaně Harry, „řekněte mi, o co jde! Co je s Dursleyovými?“
„Jsou po smrti, chlapče.“
„Cože?“ vyskočil Harry na nohy, maje v očích zděšení.
„Dnes dopoledne mi přišla sova, že měli autonehodu.“
Harry se znovu usadil, tentokrát s trochu větším klidem. „Pane bože,“ uniklo mu. „Ještě před třemi týdny jsem se s nimi loučil,“ odmlčel se na pár vteřin. „Jak se to stalo?“
„Byli na nějakém výletě. Když jeli domů, tvůj strýc nezvládl řízení a naboural. Auto vybuchlo a všichni tři namístě zemřeli. Dnes ráno identifikovali jejich těla podle chrupu a kostní dřeně.“
„To..to..“
„Chápu, jak ti teď asi musí být, drahý chlapče. Je mi to nesmírně líto. Přeji upřímnou soustrast.“
„D-děkuji,“ opáčil zmateně Harry. Netušil, zda by měl truchlit. Za celý život si k Dursleyovým nevytvořil pouto, ale nikdy ho nenapadlo přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby zemřeli. Mnohokrát si představoval, jak od nich odchází, ale smrt by jim nikdy nepřál. Byl to šok. To musel uznat, ale jeho svědomí ho hryzalo, neboť ani náznakem nepocítil zármutek.
„Asi bys chtěl pár dní volno, aby ses mohl s touto událostí srovnat…“
„Ne, pane, to ne,“ skočil mu do řeči Harry. „Víte..já a moje teta se strýcem…my jsme si nikdy nerozuměli. Za celá ta léta mi neprokázali, že by o mě nějak stáli,“ říkal s pevným hlasem a díval se řediteli přímo do očí.
„Rozumím,“ přitakal Albus Brumbál. „Myslel jsem si to. Ačkoliv ti nikdy nedali lásku, dali ti aspoň domov a bezpečí. Ochranu, která počala obětí tvé matky. Budiž jim aspoň tohle k dobru. Pokud budeš chtít, příští úterý bude pohřeb v Surrey.“
„Ano, myslím, že na pohřeb bych šel rád, aspoň se rozloučit,“ připustil mladík, načež se zvedl ze židle a jal se odejít.
„Harry!“
Černovlasý Nebelvír se otočil.
„To bohužel není vše, posaď se znovu prosím.“
Poté, co si Harry sednul, ředitel znovu spustil.
„Jelikož ti bylo v létě teprve šestnáct let, nejsi ještě zletilý. Jak ze zákona mudlů, tak ze zákona kouzelníků.“
„Co to pro mě znamená?“
„Znamená to, že musíš mít opatrovníka.“
Harry se na profesora podíval zmateně. „Opatrovníka?“
„Ano, do doby, než ti bude sedmnáct let, takže po dobu letošního roku.“
Chlapec chvíli jen tak seděl a přeskakoval zrakem z ředitele na Snapea a přes všechny obrazy v ředitelně, které teď až hrobově udržovaly ticho.
„A co mám tedy dělat?“
„Ty nic, Harry. Nemáš kompetence k tomu, aby jsi to vyřídil sám. Proto jsem ti někoho našel, kdo se o tebe tento rok postará.“
„Ano?“ zeptal se nedůvěřivě. Moc dobře Harry ředitele znal. Albuse Brumbála a jeho pletichy. Byl tím pověstný. Sice tušil, že pro Harryho chce jen to nejlepší, ale věděl, jak má Brumbál pokřivený vkus a byl schopen uvěřit i tomu, že by ho nechal v opatrovnictví samotného Snapea.
Když v tu chvíli mu něco došlo. Co tady vlastně dělá Snape, když je to osobní rozhovor? Červíček pochybností se začal pořádně šťourat v jeho mysli a Potter si začal představovat nejrůznější varianty ředitelova plánu. Téměř mu až naskakovala husí kůže.
„Ano,“ usmál se sladce muž s plnovousem a zablýskalo mu v očích.
Harry se pevně chytl opěradel křesla.
Neblahé tušení pohltilo celé jeho tělo.
Ředitel pokračoval: „Severus se ochotně uvolil, že se ujme této funkce,“ zatímco ředitel oznamoval Harrymu tu úžasnou novinku, Snape si při slově „ochotně“ škaredě odkašlal. Tak, že bylo Harrymu jasné, že to zrovna dobrovolně nepřijal, ale že byl samotným Brumbálem do toho nějak vmanipulován.
„Děláte si legraci, viďte?“ byla první věc, která Harryho napadla a hned ji musel nechat plynout skrze své rty.
Brumbál se vědoucně usmál. Dnes se vůbec nějak moc usmíval. „Ne, Harry, nedělám.“
V mladíkovi se zdvihnula vlna vzteku. „Proč zrovna on?“ vyskočil hbitě na nohy a ukázal na profesora lektvarů prstem. „Copak mi nemůže dělat opatrovníka někdo jiný? Co Weasleyovi? Už tak jsou skoro jako má rodina.“
Ředitel chvíli mlčel, chápal jeho rozhořčení, ale ke všemu měl své důvody. „Ruku na srdce, Harry. Weasleyovi mají sedm dětí. Víš, kolik s nimi mají starostí. Představ si, že by měli nést zodpovědnost ještě za tebe. Nepřišlo by ti to sobecké?“
Ano, Brumbál uměl zahrát vždy vše ve svůj prospěch, protože v chlapcově mysli se ozvalo jeho svědomí a přikývnul. „Máte pravdu, pane. Ale Weasleyovi nejsou přeci jediní. Co Remus Lupin? Vždyť…“
„Drahý chlapče. Remus Lupin má starosti už jen sám se sebou. Víš, čím je a víš, čím prochází. Jeho finanční situace není příliš na dobré úrovni a on sám žije ze dne na den. Navíc by ministerstvo nepovolilo, aby tě měl v opatrovnictví zrovna on. Je lykantrop. Jistě to chápeš.“
„Ano. Jistě,“ zareagoval sklesle a jeho smaragdové oči byly zakryty víčky. Vzdychnul, načež se zase podíval na ředitele. „No a co vy, pane? Vy byste nemohl?“
Chvíli bylo ticho. Vypadalo to, jako by Albus Brumbál přemýšlel nad formulací věty, ale už z jeho výrazu bylo jasné, že má další nějakou adekvátní výmluvu, ke které Harry nenajde žádný vhodný argument.
„Harry,“ začal vstřícně, „já jsem už starý muž. Možná se ti to bude zdát přehnané, ale nebudu zde věčně. Může se klidně stát, že hned zítra už nebudu mezi živými a může se stát, že do konce roku nebudu moci být za tebe zodpovědný. Nejsem vhodný pro tuhle funkci, ale Severus ano. Navíc, jak jistě víš, už nejsi chráněn proti lordu Voldemortovi. Smrtí tvých příbuzných padla i tvá ochrana, tudíž je potřeba, aby se tě ujal někdo, kdo na to má vhodné zkušenosti a přípravu. Severus je ideální adept.
Koneckonců já jsem ke všemu ředitel této školy a je to hodně zavazující post. Mám na starost plno různých věcí a nemohl bych tě opatrovat. Moc bych rád, ani nevíš, jak moc. Jsi skoro jako můj vnuk. Je mi to líto, chlapče, ale je tomu tak. Snad mi rozumíš.“
„No a…co třeba…“ snažil se Harry rozvzpomenout si na ještě někoho dalšího, ale nikdo mu na mysl nepřišel. Zavzpomínal na všechny profesory, ale všechny hned zase zavrhnul. Bylo by dost nepatřičné, kdyby taková McGonagallová byla jeho opatrovnicí. Bylo by to hodně zvláštní. Nedokázal si to ani představit. A co teprve Trelawneyová. To by raději snědl obří oliheň.
Neznal už nikoho adekvátního, kdo by mohl zastoupit post jeho opatrovníka. Možná ještě Tonksová nebo někdo z Řádu, ale to nebylo možné. Tonksová byla kdo ví kde a Řád měl i bez něho spousty práce. Ale Snape? Proč zrovna on? Byl špehem pro obě strany. Byl členem Řádu, byl smrtijed.

Ale je sám.

Odpověděl si ihned na sobě položenou otázku...Snape nemá žádné závazky. Žije sám a nemá rodinu. Je mistrem v černé magii a její obraně a taky v lektvarech. Harry věděl, že je jedním z nejmocnějších čarodějů, které zná. Věděl, že Brumbál musí mít důvod pro to, aby ho vybral.

Ale proč zrovna on? Nesnáší mě! Já nesnáším jeho! Bude mi dělat ze života peklo!

„Co přesně bude obnášet tohle opatrovnictví?“ otázal se nakonec mladý Nebelvír s obavami v hlase.
„Pouze bude mít nad tebou dohled, bude mít právní zodpovědnost nad tvým jednáním a bude moci povolovat a zakazovat, co smíš a nesmíš v rámci školních povinností. V období prázdnin a svátků ti smí povolit odcestovat mimo školu. Bude ti podepisovat všechna povolení. Neboj se, Harry,“ řekl Brumbál, když viděl, jaký výraz se rýsoval na chlapcově obličeji, „nemůže ti nakazovat, co smíš a nesmíš dělat a taky spolu nemusíte trávit všechen čas, ačkoliv by nebylo na škodu, kdybyste se konečně více sblížili a byli spolu třeba o Vánocích,“ dodal mimoděk, přičemž Snape něco zavrčel v nesouhlas, „ale nemusíte spolu ani bydlet, ani spolu trávit povinně čas. Ale bylo by to hezké zpestření svátků, nemyslíš, Harry?“
„Řekl bych, že pan Potter je z toho stejně nadšený jako já, Albusi,“ poprvé za celou dobu se z rohu místnosti ozval ten nabubřelý netopýr v černém, maje v hlase notný tón sarkasmu, který z vyřčené věty přímo čišel.
„Ale no tak, pánové! Bude to zábava!“ nadhodil zvesela starší muž a snažil se oba dva přítomné povzbudit. Nijak se mu to však nedařilo.

To nemyslí vážně! Já a Snape? Slavit Vánoce? Do té doby se zabijeme! Umaštěnej parchant! Jestli si Brumbál myslí, že spolu budeme dobrovolně snad hrát tchoříky, tak se šeredně plete.


„Když myslíte, pane,“ opáčil sklesle a zároveň naštvaně, v rozporu s tím, co si myslel, Harry, a podíval se s opovržením na Snapea.
„Jak pro koho,“ dodal jízlivě profesor.
„Dobrá. Takže když souhlasíte oba dva,“ přešel Brumbál k další věci, „dovolil jsem si už vyřídit všechny formality a stačí, když se mi oba dva podepíšete zde na tento pergamen,“ vytáhnul ze zásuvky nažloutlý papír a položil ho na stůl, aby oba dva zúčastnění mohli podepsat svůj ortel.

Harry a Snape na sebe hodili nenávistný pohled, který vyjadřoval všechny jejich momentální pocity.
Jako první vzal do ruky brk Harry a podepsal se pod zavazující se smlouvu o opatrovnictví.
Už teď se těšil, až mu bude za rok sedmnáct let. Nedokázal si představit, že tento dlouhý rok bude muset být ve spárech toho parchanta Snapea.
Jakmile brk odložil, ujal se ho Severus Snape a hned vedle Harryho naškrábal i svůj podpis.

Nažloutlý pergamen zlatavě zazářil. Oslnivé světlo donutilo všechny přítomné přivřít oči.
Hned na to si Harry mohl všimnout, jak se inkoust vpil do papíru a vedle jejich jmen se objevilo červené razítko ministerstva kouzel, které oznamovalo, že žádost byla schválena.

Takže tímto dnem se Severus Snape stává Harryho opatrovníkem po dobu jednoho roku.

Harry se na Snapea znovu podíval, snaže se vytušit, co si asi ten chlap právě myslí.
Nemusel dlouho přemýšlet, protože profesor lektvarů po pár vteřinách nechal svůj levý koutek úst vyletět vzhůru a Harry v tu chvíli tušil, že to neznamená nic dobrého, protože tenhle škodolibý úsměv znal až příliš dobře.

„Výtečné!“ vykřikl Brumbál. „Takže Severusi,starej se o chlapce dobře a buď mu vzorným příkladem.“
„Samozřejmě, Albusi, jak jinak. Jinak to ani neumím,“ poznamenal muž s černými vlasy ironicky a nespustil zrak z mladíka.
„Dobrá, tím jsme všechno vyřešili, můžete jít, oba dva.“
Harry už se chystal znovu k odchodu, když ho ředitel ještě zastavil: „A Harry, nezapomeň se domluvit s profesorkou McGonagallovou, že budeš v úterý chybět. Přijď v osm ráno ke mně do ředitelny. Profesor Snape tě doprovodí na pohřeb.“
„Jistě,“ dodal mimoděk Harry, přestože už samým zděšením skoro nevnímal a snažil se co nejrychleji dostat odtud.
Až tohle všechno řekne Hermioně s Ronem, raní je mrtvice.


Zatímco šel přes nebelvírské chodby zpět na svou kolej, v hlavě se mu honily ne příliš pěkné myšlenky,

No úžasné. Takže Snape je vlastně teď něco jako můj pán. Budu muset skákat jak on píská. Kdo by si tohle nepřál, že?
Kdykoliv budu chtít nějaké povolení, budu muset jít za ním.
Jak znám toho parchanta, bude si to vybírat za všechna ta léta, co jsme se nesnášeli.
Bude mi dělat naschvály a bude mě mučit. Ale to mu nedopřeju.
A ke všemu s ním budu muset jít na pohřeb. No to je opravdu skvostné!
Promerlina! Tohle já nevydržím! Doufám, že ten rok rychle uběhne. Ať stojí všichni svatí při mně.
Já tě tak nesnáším Severusi Snapee. Tohle ti jen tak nedaruju! Na mně si své komplexy léčit nebudeš!


Když došel ke vstupu do nebelvírské věže, zhluboka vzdychl.
Bude to muset říct Hermioně a Ronovi.
Doufal, že aspoň oni mu zvednou náladu.
Dnes ten den začal tak krásně, proč musel skončit tak příšerně?
Osud si z něj tropil blázny a za to ho nenáviděl.
Nedá Severusi Snapeovi záminku, aby se po něm vozil. A pokud ano, oko za oko, zub za zub!

|| 2. Kapitola

6. kapitola - Uvědomění 5. Trest4. kapitola - Polibek3. kapitola - Útok2. kapitola - Pohřeb1. kapitola - Opatrovník